Historie
Čtyři generace, jedno těsto
Jak vizovické pečivo vzniklo a jak se dostalo ke mně – od malé pekárny ve Vizovicích po kuchyňský stůl ve Valašském Meziříčí.
První zmínku o historii vizovického pečiva jsem našla v Dějinách a pamětech města Vizovic Josefa Čižmáře:
Pekaři vznikli také u nás teprve rozvojem dobytčích a výročních trhů. Ale čipernější z nich počali již v polovici 19. století péci před vánocemi z nekvašené mouky všecka možná, u nás známá zvířátka, zvláště veverky, zajíčky, kohoutky, kačenky a koníčky jako dětské dárky vánoční. Výrobou touto získali si vizovští pekaři chvalné pověsti, a vánoční jejich pečivo šlo přes 50 let dobře na odbyt do všech větších měst na Moravě i do Prahy. Josef Čižmář: Dějiny a paměti města Vizovic
-
19. století
Josef Lutonský a pekárna ve Vizovicích
Jedním z těch pekařů byl i Josef Lutonský, otec mojí babičky Františky, která se narodila v roce 1873. Lutonští byli spíš drobní hospodáři s malou pekárnou – lidem tam pekli chleba z donesené mouky nebo si tam sousedé nosili upéct chléb, který si doma připravili.
Uživit početnou rodinu tehdy nebylo jednoduché; babička měla ještě tři bratry – Alfonse, Josefa a Jana. U Lutonských začali na Mikuláše péct z kynutého těsta různé figurky a zvířátka pro děti. Postupem času se figurky pekly už jen z obyčejné mouky a vody. Nebyly určené k jídlu, ale pro potěšení – lidé si jimi zdobili vánoční stoly, později je začali věšet na stromeček spolu s perníčky a slaměnými ozdobami.
Pečivo z Vizovic se líbilo v širokém okolí, kam je na jarmarky přinášeli takzvaní vařečkáři, kteří putovali po Valašsku se svým zbožím.
-
1873–1963
Babička Františka
Františka Kotzmannová, 1951. Rodinné tradici zůstali věrni po celý život syn Alfons a dcera Františka, moje babička, provdaná Kotzmannová. Ta s námi žila v Brně, v rodině svého syna, a zvířátka „šúlala“ do vysokého věku. V padesátých letech vedla v Brně kurzy výroby vizovického pečiva. Bylo mi devět let, když babička v necelých devadesáti zemřela.
-
50.–60. léta
Staříčci Lutonští a teta Anežka
Františka Kotzmannová, 1957. Jak se všechny ty holubičky a zvířátka dělají, jsem mohla ještě pár roků sledovat ve Vizovicích u staříčků Lutonských – babiččina bratra Alfonse a jeho ženy Anny. Žili v rodině syna Jiřího a do výroby se zapojila i jejich snacha Anežka Lutonská.
Pečivo staříčků Lutonských obdivovali i na světových výstavách v Bruselu a v Montrealu.
K Lutonským do Vizovic jsme v dětství jezdívali často. Když moji rodiče začátkem 60. let postavili ve Vizovicích chatu, naše prázdniny bývaly vizovické – trávívali jsme tam celé léto.
Staříčci v požehnaném věku odešli a v rodinné tradici pokračovala teta Anežka. Od ní jsem toho odkoukala nejvíc. „Cérko, kraď očima,“ říkával mi strýc Jura. U Lutonských jsem bývala vítaným hostem.
-
1985 až dnes
Eva Oškerová
Eva Oškerová, 1985. I když žijeme už téměř padesát let ve Valašském Meziříčí, k Vizovicím a vizovickému pečivu mám stále blízko. Intenzivně se jeho tvorbou zabývám přes 40 let. Dvanáct let byla výroba vizovického pečiva i mým hlavním zaměstnáním; dnes je to zase jen koníček, kterému věnuji velkou část svého volného času.
S vizovickým pečivem jsem se podívala i do světa – výrobu jsem předváděla v holandském Naardenu, francouzském Dijonu a také na folklorním festivalu na Lefkádě v Řecku.
